Nejstarší syn letos oslavil deset let. K jeho jubileu jsem vytvářela vzpomínkové fotoalbum a díky fotkám jsem si připomněla spoustu „katastrof“, které bych z dnešního pohledu zvládla bez mrknutí oka. Ohlédnutí v čase mě potěšilo – uvědomila jsem si, že teď už vím, že jsem na správné cestě. A vím, že to neznamená, že mi bude vše vycházet podle mých představ. Před narozením dětí jsem neměla ani ponětí, že je možné během deseti let takhle výrazně změnit přístup k životu, ale i k sobě samému.

První dítě je určitě pro každého velkým učitelem. Určitě se shodneme i na tom, že přístup k prvnímu a třetímu, resp. nejmladšímu dítěti v rodině je často diametrálně odlišný. Sepsala jsem tedy pár rozdílů mezi prvním a druhým/třetím dítkem v rodině a zajímaly by mě Vaše poznatky a postřehy.

8 rozdílů mezi prvním a třetím dítětem v rodině

1. S prvorozeným se mi běžně stalo, že jsem strávila den v pyžamu. Kromě péče o něj, jsem nestihla vůbec nic. Hodně jsem se litovala. Měla jsem pocit, že jsem neschopná a pomalá. S třetím dítkem si něco takového dopřejete jen za odměnu a jen výjimečně – musíte totiž do školy či školky, popř. na obě místa, někdy i 2x denně. A když se nejde do školky, tak rozhodně musíte ven. Pyžamový den s nejmladší jsem si naopak s nadšením užívala a přála jsem si, aby jich bylo více!

2. Prvorozený byl a vlastně pořád je „pokusný králík“. Přiznávám – já se jej opravdu snažila naučit spát samostatně v postýlce, vždyť proto jsme tu postýlku přece pořizovali! Nejmladší naopak postýlku viděla max. na obrázku. Naspáno v nočních hodinách jsme všichni měli nesrovnatelně více, než když jsme se starali jen o 1 dítě.

3. Stejně tak jsem „zblblá“ nemocničním systémem v Podolí, zvažovala ihned po návratu z porodnice zakoupení kojenecké váhy. Bez váhy přece nemůžu poznat, jestli vypil dostatečné množství mléka:) Vážilo se před a po kojení…. váha na konci nemocniční chodby. U nejmladší si nepamatuji, že bych něco na oddělení zapisovala. Váhu kontrolovali 1x denně. Rozdíl 6 let – nejspíš pomohla i změna porodnice a moje vlastní sebejistota v roli matky. Vážit před a po kojení by mě nedonutil ani samotný primář.

4. U prvorozeného jsem první měsíce s lékaři nediskutovala. Pak mne dohnaly pochybnosti a rozdílné názory. U druhorozené narozené mimo ČR bylo vše jednodušší, zejména díky respektu ke každému člověku a jeho názoru. S třetím dítkem zpátky v ČR byla obhajoba mých rozhodnutí jednodušší. Nálepky potížistky, která potřebuje pořád něco extra, se ale nejspíš už nezbavím.

5. Stejně jako s postýlkou jsme dopadli s kočárkem. U prvorozeného jsme uvěřili společenské potřebě kočárku zejména v prvním půlroce dítěte. Nejmladší už byla v kočárku v prvním půlroce méně, než kolik je prstů na jedné ruce. Přežila, i přes ty řeči o nutnosti o tom, aby se dítko řádně prospalo v kočárku na rovném. Výlety byly daleko pohodovější pro všechny zúčastněné.

6. Nástup do školky u prvorozeného bylo období náročné, plné pláče na obou stranách. Nejmladší šla s úsměvem s pocitem, že školka je za odměnu. Chodit do školky jako její starší sourozenci bylo její velké přání. Vysvětlení i příprava na školku byla u obou dětí stejná. Jen ti sourozenci chyběli.

7. Nejstaršího jsem opravdu dlouho krmila, naopak na krmení nejmladší u nás byla řada pomocníků. Velmi brzy díky svým sourozencům a nedostatku mého času se uměla samostatně najíst.

8. U nejstaršího jsem neustále dohledávala informace na internetu, věděla jsem váhové přírůstky za jednotlivé měsíce. S nejmladší mě zcela odrovnala paní v pojišťovně žádající informaci o datu narození všech dětí. Správně na poprvé bylo jen jedno.

Takhle bych mohla pokračovat určitě do 100. Rozdíl mezi mnou teď a před deseti lety je díky dětem opravdu velký. Na některé věci už nemám trpělivost. Dosáhla jsem ve svém životě bodu, kdy nechci ztrácet čas. Naprosto souzním s Meryl Streepovou, která řekla:

„Na některé věci už nemám trpělivost. Ne proto, že bych se stala arogantní, ale proto, že jsem ve svém životě dosáhla bodu, kdy nechci ztrácet čas věcmi, které mě popuzují nebo zraňují. Nemám pochopení pro cynismus, nepřiměřenou kritiku a agresivní požadavky všeho druhu. Ztratila jsem zájem dělat radost lidem, kterým na mě nezáleží, milovat lidi, kteří mě nemilují a usmívat se na ty, kteří se na mě neusmívají. Věřím ve svět plný protikladů a proto se snažím vyvarovat setkání s lidmi, kteří mají zkostnatělé a zatvrzelé názory. Nerozumím si s lidmi, kteří neumí pochválit a povzbudit. Zveličování mě nudí a mám problém přijmout ty, kteří necítí lásku a úctu ke zvířatům. A jako vrchol všeho nemám trpělivost pro ty, kdo si moji trpělivost nezaslouží.“

A co Vy? Co vidíte, když se ohlédnete v čase?

Odpověď na otázku „Co pro mě znamená čas?“ jsem hledala v rámci soutěže pro blogery, kterou organizuje společnost HELVETI.CZ.  O co soutěžím? Ráda bych omezila své koukání do mobilu, ale bez hodinek to nepůjde. A Helveti nabízí opravdu parádní, tam bych si uměla vybrat.

5 Replies to “MŮJ POSUN V ČASE”

  1. Vážení v Podolí – doteď moje noční můra – jsem zažila u obou starších dětí. Třetí se narodila mimo ČR, myslím, že byla za celou dobu zvážena dvakrát: po narození a před propuštěním 🙂 Vzpomínkové fotoalbum je skvělý nápad! Díky za inspiraci!

    1. Mě jen pořád překvapuje, že pořád slyším, že se ještě někde váží. Já se nechala naprosto zbytečně vystresovat tak, že i dnes je mi to v podstatě líto. Můj druhý porod byl ve stejné zemi jako Tvůj třetí, a myslím, že tenhle zážitek mi dal sílu přežít porod číslo tři v Krči:)

  2. Krásné shrnutí rozdílů. Já mám zatím jen jedno dítě, ale už když se podívám rok dozadu, vím, co všechno bych dělala díky nabytým zkušenostem jinak, umím si představit, jak to mohlo být všechno jednodušší. Občas si říkám, proč to tehdy nešlo, proč jsem to neviděla a tak, ale on si člověk těmi fázemi musí projít, musí vyrůstat postupně 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *